Tyto stránky si po pěti letech našly své čtenáře a ucho se utrhlo. Čtenářům se nelíbilo, co o nich na těchto stránkách píši, a rozjeli vlak, o němž ještě nikdo neví, kam dojede, ale po dobu jízdy jeho mi bylo doporučeno stránky zrušit. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že tak neučiním, neboť vše, co je tam uvedeno, platí a já na tom trvám. Že se namíchl prof. Horký - to mě nepřekvapuje, ale může si za to sám.
Že se popis mého studia anatomie dotkl prof. Páče, to mě mrzí, nic jsem proti němu neměl, v zásadě nic ani proti anatomii jako takové, ale když někdo pro vlastní pocit cti, vážnosti a důstojnosti nerozumí barvitému, snad i mírně přibarvenému popisu reality, tak je mi ho líto a skutečně s takovou osobou nemohu sdílet jeden ústav, v němž je ještě ke všemu přednostou.
Děkuji studentům za pozornou četbu a těm, kteří uvedené informace pochopili jako návod ke studiu anatomie a neopomněli se tímto pochlubit examinátorům, vzkazuji, že takoví imbecilové, jako jsou oni, by měli Lékařskou fakultu urychleně dobrovolně opustit ve vlastním zájmu.
Moje zkoušky z anatomie
Že budu někdy v roce 2000 dělat zkoušku z anatomie, mi bylo jasné hned, když jsem si u zápisu na LF přečetl studijní plán.
S pokračujícím studiem jsem shledal, že anatomie není jen latinské pojmenovávání jednotlivých komponent těla lidského, proložené opět latinským komentářem jejich vzájemné polohy, nýbrž i podrobným popisem útvarů mnohdy netušených,jejichž názvy se podobaly jako vejce pimpongáči při longitudinální projekci.
Po prvním semestru nás čekalo i první opravdové zkoušení na téma kosti a jejich spojení.Obětoval jsem tedy jeden večer na kolejích a místo pravidelného půllitru vodky jsem konzumoval informace z prvního dílu skript a atlasu a získal tak jedničku.
Za půl roku pak přišlo zkoušení na téma druhého semestru a to formou testu. První test jsem nenapsal o 1 bod. Snad proto, že učit se primitivní vnitřnosti mi připadalo zbytečné, a učit se cévní a lymfatický systém, jenž jsem sveřepě ignoroval se mi zdálo neúčelné, neboť tolik větví, si nezapamatuje ani zahradník, natož já - medik, který nosí v hlavě mnohem důležitější věci. Poznačil jsem si alespoň správné odpovědi do diáře, což zmerčil náš asistent a jal se mě i s diářem honit kolem stolu. Když jej získal a pokoušel se záznam smazat, neodhalil princip ovládání a nesmazal nic, ač to vypadalo, jako by jo. Nutno dodat, že otázky v dalším testu byly zcela přeskupeny a záznam v diáři se stal matoucím.
Povzbuzen fámou, jež hlásala, že kdo tentokrát nenapíše, tak končí, jsem se na anatomii ani nepodíval a večer před testem jsem se ožral, jak už dlouho ne.
Nevím jak, ale ráno v 7:30 jsem byl v Bohunicích. Ne na záchytce, ale v učebně, a přede mnou ležel další test. Poškrtal jsem, co se dalo. Teprve,když asistentka přinesla opravené testy a halekala: "Všichni udělali!", vzmohl jsem se na doplnění klesající hladiny v mé krvi a hned v učebně jsem dotankoval z láhve meruňky z batohu... Takže toho ledna 2000 se asi bohužel dočkám...
Na zkoušku jsem se zapsal na 18.1.2000.Do Vánoc jsem si na anatomii ani nevzpomněl, po Vánocích jsem zase věnoval celý svůj vstupní potenciál biochemii PřF, k níž jsem neměl ani sylabus...
Kolem 6.1.2000 jsem si řekl, že jena čase se podívat, o čem ta anatomie vlastně je. Přečetl jsem trávičku, den nato pak celý CNS (za 14 hodin). 1 den padl na zkoušku z genetiky, něco na pitvy. Neděli - 2 dny před zkouškou jsem počal pochybovat o účelnosti příprav na ni,neb ji stejně neudělám a mohl jsem se radši učit histologii.
Nicméně do Bohunic jsem se v úterý dostavil. Ač jsem všechny uklidňoval, že "dyk jde vlastně vo hovno", dozvědě se, že někteří se učili až tři měsíce, zneklidněl jsem pro změnu já:"Umím jen svaly ruky, trávičku, fossa rhomboidea a voko!" - "Třeba budeš mít štěstí..."odvětili mi. A už jsem si tahal otázky -Svaly stehna, trávička - ale blbá..., dráhy hypothalamu a zlomeniny...
Po dlouhé přípravě, během níž profesor skuhral, jaká je to zkoušení otrava, jak ho to nebaví a nechal si poslat pro kávičku se smetánkou jsem zasedl k němu a začal.
Ač mi profesor vždy důrazně korigoval výslovnost, ono š jsem ve slově [išijadykus] děl minimálně dvakrát. Kupodivu jsem k této otázce řekl nakonec vše, ač informaci, že musculus pectineus počíná na pecten osis pubis jsem slyšel poprve až od tohoto zamračeného strejce...
Recessus peritonei. Za největší jsem označil fossa omentalis, v níž naštěstí moudrý ten pán rozeznal bursu omentalis, a nezmátlo ho ani to, že jsem do ní chtěl vstupovat přes foramen pyriforme... Leč on mě zcela zmátl vtíravými dotazy na omentum minor - to bych v životě neřek kam se na játrech upíná, a na omentum major, které jsem mu sice popsal dokonale, ale u fetu 4 měsíce starého... Neustálé výkřiky páně profesora:" To nemyslíte vážně!" a zdrcené pohledy na přísedící asistentku slibovaly brzký konec mých pokusů lokalizovat další slepé peritoneální kapsy...
Jádra hypotalamu jsem přehodil tak dokonale, jako bych urval hypofýsu a přišil ji o 180 stupňů obráceně... Též onen sulcus, jenž odděluje hypotalamus od talamu jsem zprvu nazval fisurou, posléze i kristou... Dráhy raději vyjmenoval sám profesor.
Fraktury lebky jsem začal rázně a vesele, když mě nevyhodil dosud, teď už to neudělá. Při krvácení do očnice přišla řeč na brýlový hematom: "Kde se udělá ten výron?" - "No na obličeji" - "No ale kde?" "Tož, jak sou brýle..." Po hysterickém smíchu všech: "No co je v orbitě:" - "No voko..." Svěřil se mi tedy o existenci orbitálního septa a udeřil přede mnou irigografií. Tu jsem popsal dokonale, jakož i odpověděl na záludnou otázku, co je podmínkou k provedení takového vyšetření - nutno vyprázdnit střeva...
Požádal mě o index, já mu vyhověl a hotovo. Ještě ve vestibulu budovy jsem vypil čtvrt litru hanácké vodky schraňované pro každý případ v kufru. Tak jsem po 12 ti dnech učení a třech semestrech nenucené ignorance udělal zkoušku z anatomie.